Má smysl se na Něj spolehnout

Po dlouhé době jsem se rozhodla napsat další článek. Souvisí s mou prací (jako většina mých článků).

Před více než rokem, kdy jsem byla v práci asi tak pátý měsíc, jsem stále nebyla zaběhlá. Na konci ledna si mě staniční zavolala a řekla mi, že pokud chci na tomto místě pracovat i nadále, budu muset přejít do ranních služeb.

Abyste rozuměli, jsem člověk s hodně vysokým sebevědomím a Pán Bůh mi pokaždé, když mé sebevědomí stoupne dostatečně vysoko, dá dost tvrdý políček nebo ránu do zad. Když se ale na něj zase zpátky obrátím, On mi pomůže. A s jeho pomocí pak dosáhnu přesně toho výsledku, o který jsem tak moc stála. A k tomu ještě něco přidá.

Přešla jsem tedy do ranních služeb. Byl to asi tak třetí měsíc, když jsem se začala rozhodovat, že změním práci. V té době oddělení vypadalo, jak vypadalo a v kolektivu jsem si s nikým pořádně nerozuměla. Protože jsem usoudila, že to jinde nebude jiné, začala jsem si hledat práci spíše mimo zdravotnictví.

Pak jsem si jeden večer popovídala se svými rodiči. Rodiče mě vždycky vedli k tomu, stavět se problémům čelem. A tak mi také vyčinili. Řekli, že je to útěk od problému. A také mi tatínek řekl, že teď je tam staniční, která má nějakou vizi, jakým způsobem vede toto oddělení. Protože já se s ní v těchto věcech ztotožňuji, ona ve mně může vidět spojence vůči těm, co neustále protestují. A tím, čím si nyní procházím, může mít vliv na někoho, koho mi sem pošle Pán Bůh. Vlastně mu prošlapávám cestu. A časem se mu bude lépe vplouvat do kolektivu, a i do práce samotné, díky tomu, čím nyní procházím.

Z oddělení jsem tedy neodešla. V červnu jsem se vrátila zpátky do služeb. A někdy na konci měsíce srpna se najednou všechno zlomilo a já jsem se začala bavit snad s každým členem našeho týmu. Vůbec tomu nerozumím a ani si nepamatuji, kdy přesně se to změnilo nebo čím to.

Začátkem letošního ledna se začaly plnit i další slova tatínka. Nastoupila jedna kolegyně. Vnímám ji, jako dárek shora. Je to přesně tak, jak říkal. Jak kdyby procházela cestu, co jsem prošlapala. Jsem moc ráda, že si i rozumíme. Je to jako mít spojence přímo v kolektivu.

Je neuvěřitelné, jak si dokážeme vybarvit budoucnost a jakým způsobem pak do toho vstupuje Pán Bůh. Kdyby bylo všechno podle mě, asi bych byla hodně pyšným člověkem. Byla bych hrozně hrdá, na všechno, co jsem dokázala. Rozhodně bych se asi povyšovala nad druhé. Takto je to ale jinak. On mi srazil hřebínek a ukázal mi, že situace může mít různé výsledky. Díky svým předchozím zkušenostem jsem věděla, že toto má svůj smysl. Moc jsem se tomu ale bránila. Bylo to další cvičení v pokoře. A musela jsem se hodně sehnout před svou vlastní pýchou. Uvědomit si, že nejsem až tak rychlá a potřebuji svůj čas. Pán mě v této chvíli podržel a k tomu mě ještě dal mnoho nových zkušeností. Má smysl se na Něj spolehnout. Jsem zvědavá, kdy přijde další políček..a já vím, že přijde. Zkušenost mě naučila :)