První den v práci aneb Nic nesuďte předčasně

Účet na signálech mám už nějakou dobu, ale do dneška jsem neměla potřebu sdělit něco skrze blog. Ale myslím, že nadešel pravý čas.

Chci se s vámi podělit o to, co jsem prožila dnešní den...

Abyste rozuměli, jsem všeobecná sestra. Byl to, dá se říci, můj sen odjakživa. Tedy od doby, co jsem přemýšlela, čím bych chtěla být. Nejdříve jsem nastoupila na střední zdravotnickou školu, kde se ze mě po čtyřech letech stal zdravotnický asistent. (jen pro informaci - narodit se o rok dříve, je ze mě po střední škole zdravotní sestra). tak jsem studovala dál. Nejdříve 1 rok na vyšší škole, poté jsem se dostala na vysokou školu. Tam jsem studovala 3 roky a letos jsem konečně došla k svému cíli a je ze mě všeobecná sestra. 

Protože bydlím u Prahy, rozhodla jsem se pro Vojenskou nemocnici, která je prestižní mezi nemocnicemi v celé republice. Jako oddělení jsem si řekla, že by se mi hodilo pracovat na chirurgii, kde neztratím znalosti nabyté studiem. Zašla jsem tedy o prázdninách na personální oddělení a dozvěděla se, že na chirurgii mají volné místo. Zajásala jsem, říkala jsem si: "To snad není možné - místo, které chci a i nemocnice...plat mě nezajímá, jsem na svém vysněném místě..." 

Na začátku měsíce září jsem tedy oficiálně nastoupila do Vojenské nemocnice. Celý týden jsem chodila na různá školení o všem možném i nemožném. A stále nadšená jsem se těšila na ten den, kdy už začnu pracovat. A dnes ten den nastal. Tedy ne úplně. Dopoledne jsme měli ještě poslední školení, a tak jsem se na oddělení dostala až kolem půl 10. Staniční sestra mě přidělila k jedné šikovné sestře a já jsem toho mohla i hodně vidět. Jenže...Můj sen se pomalu rozplývá...Sestry mi totiž řekly, že směny budu sloužit stále a že je to někdy tak šílené, že místo, aby skončily v 19:00, končí i o hodinu, dvě později. To mě trochu, tedy hodně vyděsilo. Ze směny jsem odcházela mírně rozčarovaná a vystrašená.

Pak jsem ale přišla domů. Otevřela jsem mail a přečetla si verš, který mi denně chodí z vira.cz - Nic nesuďte předčasně (1 Kor 4,5). To mě hodně povzbudilo. Sice můj strach nezmizel, ale vidím to nadějněji. Když jsem šla domů, říkala jsem si, jestli se ještě budu těšit do práce a jestli mě ta práce vůbec bude bavit? Jestli mělo smysl se 8 let namáhat, abych tady dřela od rána do noci, neměla čas na odpočinek, ani na své zájmy?

Teď ale vím, že nemá smysl nad tím přemýšlet, ale spíše se připravit na to, že tato práce není, nikdy nebyla a rozhodně nebude žádný med, ale zároveň - jaký si to udělám, takový to budu mít. Nemusím přeci řešit něco, co tu ještě není. Zároveň nemůžu předpokládat, že nenastanou dny, kdy bych všechno nejradši vzdala. Ty přijdou. Ale mohu se spolehnout na Pána Boha, který mě má rád a nakládá mi opravdu jen tolik, kolik unesu.